
Ač jsem se zařekla, že když už teda řídím auto, v autobuse mě nikdo neuvidí, nedalo mi to a postupně objevuju kouzlo venkovské veřejné dopravy! A kouzlo to opravdu je! V Nebu jezdili stále stejní řidiči, znali jsme se navzájem aspoň od vidění, ale to jim nebránilo nepozdravit, nebo být pěkně protivný :-( Já vím, že to je v lidech a že hranice Prahy z nikoho lepšího nebo horšího člověka neudělá, přesto jsem neskutečně nadšená z toho, že se na nás autobusák, kterého vidíme prvně v životě, hezky usměje, zažertuje se mnou o drobných na jízdenku, s Vojtou prohodí pár slov o autobusech; cestou zpátky nás pustí do autobusu dobrých 15minut před vlastním odjezdem, paní s obr batohem plným nákupu a malou cácorkou v náručí ochotně zastaví mimo zastávku, aby to neměla domů tak daleko a když vystupujeme my, přes celý autobus až k zadním dveřím nám popřeje hezký den!
Jasně, není to o tom, jestli jsme nebo nejsme v Praze, ale je to neskutečně milé! Možná na ty autobusy tak úplně nezanevřu :-)



Já myslím, že to o tom tak trochu je, mám stejné, dlouholeté zkušenosti. Přesto hranice Prahy není magická, rozdíl bude v barvě autobusu.
